pátek 13. února 2009




Adresa našeho nejčestnějšího politika: Lidový dům, kancelář předsedy ČSSD

Minulý týden jsme si s naší dobráckou levicí opět jaksepatří užili. Dva dny dělali sociálnědemokratičtí a komunističtí zákonodárci ve Sněmovně psí kusy - včetně obstrukcí a rozmanitých záludností - aby ke škodě českého zdravotnictví prosadili plošné zrušení registračních poplatků, než nakonec zvítězil zdravý rozum nejtěsnějším poměrem hlasů nad nezodpovědným populismem. Kdo sledoval v přímém televizním přenosu »pracovní náplň« poslanecké elity, tomu muselo být smutno při pomyšlení, kolik užitečné práce byli nuceni v tom promarněném čase vykonat za zlomek termitího platu řadoví občané, z jejichž kapes plynou náklady na to trapné divadlo. O tom ale teď nechci psát. Zprávou týdne je totiž následující sdělení: předseda ČSSD Jiří Paroubek je už zase antikomunista!
Falmerův spolehlivý kumpán, který rudé extremisty před čtyřmi měsíci pozval k regionální moci, umanutý neonormalizátor, jenž s nimi prosazuje návrat reálného socialismu a slyší na mnohé jejich nápady převzaté z předlistopadové éry všeobecného úpadku, napsal zprávu pro oranžový sjezd, v níž na svých rudých spojencích nenechává nitku suchou. Prý je s komunisty těžké spolupracovat, neboť se dostatečně neobrodili, odmítají členství v NATO a vystupují proti Lisabonské smlouvě a Evropské unii. To vše jsou dostatečně pádné důvody proti jakýmkoli pokusům o vládní spolupráci ČSSD a KSČM na bázi obnovené jednotné levice, stojí černé na bílém v dokumentu, do nějž svým čtenářům umožnila nahlédnout Mladá fronta Dnes.
A Paroubkův sexy mozek perlí dál: Jakýkoli posun doleva ve smyslu přiblížení se k ideové identitě KSČM by byl pro ČSSD politickou sebevraždou. (...) Až na úplné výjimky má (komunistická strana) nedostatečně kritický vztah ke své předlistopadové minulosti a zločinecké podstatě stalinismu...
Najednou! Tlučhuba Paroubek musel utrpět vážný úraz hlavy, když už si nevzpomíná ani na vlastní výroky pronesené v předvolební kampani na jaře 2006, které duševně zdravým Čechům zní v hlavě dodnes: Třeba s Marťany, třeba s komunisty ... však víte. Nebo je za tím trojitým odpíchnutým Spejblem něco jiného? Ale co, u sta hromů, když si tento ideologický krasobruslař vloni na podzim hned dvakrát ověřil, že návrat komunistů k moci většině voličů nevadí, je-li jim kompenzován úsporou třiceti korun »julínkovného«? Pročpak mu bolševik smrdí v únoru 2009, když mu nesmrděl ještě v říjnu 2008? Inu proč: protože ve chvíli sepsání protikomunistického pamfletu bylo nejen před sjezdem ČSSD, ale také před evropskými volbami. A artista Paroubek začal být nervózní, neboť voliči konkurenční ODS, jíž navíc díky Topolánkovu úspěšnému účinkování ve funkci »evropského prezidenta« začínají nebezpečně stoupat preference, jsou stokrát proevropštější než příznivci ČSSD a KSČM dohromady. Možná že až se volby do Evropského parlamentu přeženou, oranžový vůdce znovu zaťuká u Filipů a bývalému estébákovi se slzou v oku připomene harmonický souzvuk rudooranžového orchestru, když vyhrával na oslavu zrudnutí tinácti českých krajů za nadšeného potlesku spokojených třicetikorunových vítězů.
Od Jiřího Paroubka lze očekávat naprosto cokoliv, co mu může posloužit jako výtah k moci: tu líbánky s neostalinisty, tu zase hysterické antikomunistické výpady. Ve víře, že se kdykoliv z čehokoli vylže, kope kolem sebe jako raněná svině v zoufalé snaze uniknout z dosahu řezníka. Ale abychom mu nekřivdili, aspoň jedna jeho nenávist je neměnná: nenávist vůči demokratické pravici, která tím, že umí nabídnout a začasté i prosadit rozumná řešení aktuálních palčivých problémů, ohrožuje vytoužené vítězství splašených Rathů, Sobotků, Hašků či Zaorálků ve všeobecných volbách v létě 2010. (Anti)komunista Paroubek to dokonce s odzbrojující upřímností sám přiznal: pokud v eurovolbách nezvítězíme, stabilizujeme pozici Mirka Topolánka, umožníme ODS nabrat druhý dech a naše šance na vítězství ve sněmovních volbách snížíme - zatroubil ve své protibolševické častušce.
Což je cenná informace. Z nejpovolanějších úst jsme se dozvěděli, že spolku mocichtivých kariéristů, který si pyšně říká sociální demokracie, vůbec nezáleží na tom, co prospěšného je třeba udělat pro stát a jeho občany, kde hledat politické kompromisy, kde prosazovat možné alternativy k příliš radikálním změnám a vůbec si počínat jako demokratická státotvorná síla západního typu. Všeliké snažení naší druhé nejsilnější partaje je nutno podřídit zájmu zlikvidovat politického konkurenta, zadupat ho do země, sprovodit z povrchu zemského. Včera s Marťany a komunisty, dnes pod praporem antikomunismu, zítra... S kým a proti komu zítra, pane Paroubku? Kde mají čeští občané záruky, že jednou nevezmete zavděk spojenectvím třeba s neonacisty proti všem, až přijde jejich čas? Jako že za současného truchlivého stavu zdejší postkomunistické politické »kultury« prostě nemůže nepřijít.
Petr Zavoral